Horký brambor v dalším zdravotním zařízení

Nastoupil jsem do nemocnice.

Napřed jsem prošel chodbou smrti, couloir de la mort. Death row. Chodby oddělení byly vyzdobeny

plakáty s nemocnými orgány. Hrůza. Tím spíše, že chorobopisy obyčejnému smrtelníku nemohly nic říci.

Na víc, některé byly v angličtině. Nástěnky mne bombardovaly informacemi, které se nedají zapamatovat. Jen jedna, že bychom si neměli na lůžkové oddělaní brát s sebou mobilní telefon, je nezapomenutelná.

Papírování. Když mi podruhé podstrčily sestřičky omalovánky k podpisu, tak jsem ohradil: „To jsem již podepsal!“  Prosil jsem dietní sestru, že nemohu jíst nepodušenou zeleninu. O olivový olej jsem se neodvážil požádat. Jednou přišly nastrouhané mrkve zalité vodou. Jak se to pozná? Mrkev by vypustila stejnobarevnou šťávu. Vrchol všeho byla nedělní večeře. Syrová zelená paprika. Každý kulinář ví, že blána syrové papriky je těžko stravitelná.

Jelikož jsme byli ubytováni v nadstandardním pokoji, strava nám byla přivážena. Dostalo se nám vynadání, že nejíme u stolu: „Ten notebook tam nemá co dělat“. Před velkou visitou nám uklízečky přikázaly, že máme uklidit tiskoviny s tím: „Pan primář to nemá rád!“ Nevěřili jsme naším uším.

Nejhorší byla rána. Sestřičky nás vzbouzely v 5h30. Přinesly teploměr. Pak jsme upadli do spánku.

Tlakoměr nás vzbudil. Pak další úkony. Vše trvalo hodinu. V pátek se stal zázrak. Příjemná sestřička

udělala při jediné návštěvě všechny úkony a zmizela. Mohli jsme dospávat. Jen v sobotu a v neděli asi nemocnice přešla do jiného časového pásma, tím obřad byl o hodinu zpožděn. Operace byla úspěšná. Za týden jsem vypadl.