Co je asi společného mezi českým a francouským zdravotnictvím

V 80. letech minulého století jsem měl ve Francii přítelkyni lékařku.

Jelikož byla vdaná, tudíž jsem jí nemohl volat domů.  Mohl bych narazit

na jejího manžela.  Když jsem jí volal do kliniky, tak abych nevzbuzoval podezření,

musel jsem se na ústředně představit jako Docteur Novák.

Jednou po Novém roce jsem jí navštívil v její klinice,

Musel jsem se představit na recepci jako Docteur Novák.

K mému překvapení mi byla podávána obálka.

Tušil jsem to, obálku jsem odmítl. Byly to „étrennes“ nadílky.

Ve Franci i bylo zvykem odměňovat domovníky, hasiče, pošťáky, zaměstnance odpadních vod,…

A jak jsem se v tomto okamžiku dozvěděl, i ty, co asi posílali klienty do zdravotnických zařízení.

Moje přítelkyně mi potom potvrdila, že je běžné si posílat pacienty i zbytečně

k jiným specialistům, aby též něco utržili.

S tím jsem se setkal i zde. Oslovil jsem jednu kožařku, aby mi vypálila něco na pokožce.

Ona mne poslala k jednomu slovutnému odborníkovi na Karlovu náměstí.

Ten nechal udělat asi nákladné laboratorní rozbory.

Pak mne chtěl operovat pod narkózou. Za mírný příplatek 3 000 korun

mohl bych být jeho soukromý pacient, s tím, že bych dostal spojení na jeho soukromý telefon.

Následně jsem se objednal v mém středisku v Paris. Tam kožař použil opět

kapalný dusík, s tím, že to opět někde vyrazí. Stálo mne to 25 Euros a pojišťovnu nic.